Bylo nás šest. Čecháček s Janou, Ivo s Luckou, Robert a já. Rozhodli jsme se zdolat Fagaraš. Já si vyhledal na webu články popisující pokusy našich předchůdců. Většina z nich se řídila průvodci a zkoušela nejvyšší rumunské pohoří přejít od západu na východ. Popisy tras si občas navzájem odporovaly, ale bylo zřejmé, že nejtěžší úseky (Drákulova soutěska, přechod hřebene Serbotei...) je lepší lézt do kopce, proto jsem z webových informací sesmolil Itinerář východo-západním směrem, s výchozím bodem ve vesnici Breaza.

Aby v Rumunsku řeč nestála, sehnal jsem si od kamaráda Česko-rumunský slovník a ještě jej doplnil o další užitečné výrazy.

Jeli jsme vlakem na slevu City Star (musí se koupit 3 dny předem), která ideálně funguje pro pět osob, neboť druhá až pátá osoba platí poloviční jízdné. Bohužel šestý člověk už je zase první :-(. Šestina jízdného vyšla na 2406 Kč i s místenkami (v Rumunsku jsou rychlíky povinně místenkové). V EC Jan Jesenius jsme strávili 7 hodin, z Budapešti do Brasova to rychlíku Dacia zabralo dalších 11 hodin (plus zpoždění).

Více informací a fotek ze samotné cesty najdete ve fotoreportáži Cesta vlakem.

Brasov je krásné historické město, založené řádem německých rytířů. Přestože se v letech 1951-1961 jmenovalo Oraşul Stalin, po Stalinovi, rumunští komunisté jej nechali pěkně zchátrat. Přesto je tam stále co obdivovat a i z mé Brašovské fotoreportáže je patrné, že historické centrum se ze socialistické péče začíná pomalu vzpamatovávat. Nicméně ještě pár let bude co opravovat.

Vlakem se přesunujeme do Fagarase (hodina a půl osobákem) a následně mikrobusem do Breazy (necelá hodinka jízdy). Kousek nad vesnicí přenocujeme.

Ráno vyrážíme dále na jih po červeném kolečku, k cabaně Urlea (1533 m.n.m.) dojdeme za 3 hodiny 35 minut. U chaty není voda, ale dá se nabrat cca 15 minut pod ní z údolního potoka, který vyvěrá nad rozcestím s dnes již zrušenou tur. značkou z Breazy. Pozor, další vodu potkáte až u jezera Urlea!

Po jídle a odpočinku pokračujeme po červeném kolečku pod Vf. Mosuleatana a dále po modrém trojúhelníku do sedla (saua) Calului, přes Vf. Mosu, Vf. Somnului a Vf. Urlea až na centrální hřeben, značený červeným pruhem. Po značce až k rozcestí v sedle nad Lac. Urlea, k jezeru se klesá po modrém kolečku. Podle rozcestníku na chatě Urlea by to k jezeru Urlea měly být 3 hodiny, ale my to šli téměř pět hodin (ikdyž trošku nás brzdil jeden přivrtnutý kotník).

Více viz Cesta k jezeru Urlea.

Ráno se vracíme po modrém kolečku na centrální hřeben značený červeným pruhem. Za 54 minut jsme na rozcestí pod Vf. Urlea a za dalších 21 minut na odbočce k Vf. Cheia Bindei. Dá se tudy sejít buď do údolí Simbetei, nebo se i vrátit do Breazy.

Po 17 minutách docházíme pod Coltul Balateni, podle rumunských webů jedinou fagarašskou horu vhodnou pro těžší horolezení - tzv. Rumunský Matterhorn (lezecká obtížnost 2A-5B). Z jihu je přístupný po krásně schůdné pastvině.

Projdeme sedly Fereastra Mare (další odbočka do údolí Simbetei) a Fereastra Mic. Po celou cestu vidíme potenciální zdroje vody dost hluboko pod hřebenovkou. V sedle za Vf. Galasescu Mare necháme dámy odpočívat a vyrážíme nalehko po hřebeni na vrchol (2470 m). Proti nám pochodující skupinka Čechů nám radí, abychom nestanovali na původně zamýšleném místě u jezera Valea Rea, ale na plošině kousek za východnějším Lacul Est Valea Rea. Že prý jí snadno najdeme podle kaskádových jezírek a potůčku. Honzova mapa však zrovna v tomto úseku poněkud nesedí, naštěstí na mojí rumunské omalovánce je vidět jak "přebývající" hřbet, tak potok, který vytéká z kaskádových ok a vlévá se do výtoku z východního jezera Valea Rea. Nakonec doporučované místo najdeme (celková doba pochodu 6 hodin 30 minut), je kousek od cesty, potok teče hned za tábořištěm a na rumunské poměry se zde válí minimum odpadků.

Více viz článek Přes Rumunský Matterhorn k nocležišti za Est Valea Rea.

Po zdolání hřebínku nad naším tábořištěm klesáme do sedla Portita Vistei, kde je refugiu (jsme tam po 50 minutách chůze). Pod námi máme jezero Valea Rea, kam se dá sejít pro vodu (min. 150 m). My pokračujeme dál ostrým stoupáním po úbočí Vf. Vistea Mare (2527 m), na vrchol mi to trvalo 46 minut. Odsud je to dle rozcestníku 15 minut na druhý vrcholek stolové hory, nejvyšší bod Rumunska Moldoveanu (2544 m). Je třeba odbočit na zvlněný skalnatý hřebínek, před jehož náročností některé cestopisy varují. Naštěstí se ukázalo, že to vůbec není pravda. Snad jen při bouřce nebo vichřici by se tam normální zdravý člověk mohl dostat do problémů. My s Ivem jsme odbočku zvládli za 10 minut, zbytek výpravy asi za dvacet.

Po občerstvení na Vistea Mare jdeme dál přes Saua Orzanei, pod Vf. Ucea Mare, Vf. Corabia a Vf. Tarata a asi za tři hodiny 45 minut jsme v sedle Podragului, odkud je to dle rozcestníku 20 minut k cabaně Podragu (ve skutečnosti spíš víc). Přebíráme od děvčat batohy a posíláme je jako předvoj do hospody. K bivaku u jezera docházíme za čtvrt hodiny. Postavíme stany, vracíme se do Saua Podragului a klesáme do cabany (bez báglů jsme dole asi za hodinu, trošku nás zdrželo focení).

Na chatě každý den nabízí po jednom druhu polévky a hlavního jídla. Na nás vyšla bramboračka a hrách s uzeným. Dále je k mání plechovkové pivo (8-10 LEI) a čaj s rumem. Posilněni rumíkem se po návratu ke stanům koupeme v ledovém jezírku, Robert s děvčaty se zas vydali na salaš že zkusí nakoupit sýr. Jejich souboj s bačovo psy skončil remízou. K salaši je hafani nepustili, ale nesežrali je :-).

Více viz článek Přes Moldoveanu k nocležišti u Izerul Podu Giurgiului; Cabana Podragu.

Od Izerul Podu Giurgiului šplháme asi 45 minut na Vf. Arpasu Mare (2468 m). Klesáme k Lacul Buda (jeho voda ale leží víc jak 200 výškových metrů pod hřebenovkou), přecházíme přes Vf. Arpasu Mic (2460 m) a za cca dvě hodiny dospějeme k místu poeticky nazývanému "Tři kroky od smrti" (La trei pasi de moarte). Už před ním jsme potkali pár ocelových lan a řetězů na poměrně jednoduchých místech, ale tahle věžička vypadá skutečně impozantně. Nakonec se z ní vyklubala poměrně pohodová skalka jištěná ocelovými lany, bez kterých se ovšem i průměrně zkušený lezec dokáže obejít. Spíše než obtížnost mi vadily davy turistů, proudící oběma směry. Naštěstí nepršelo, takže se jim při sestupu dalo vyhnout mimo lano po trošku šikmé skále. Pod ní leží refugiu Fereastra, pojmenované po skalním útvaru Fereastra Zmeilor (Dračí okno), který se nachází v sedle Portita Arpasului. Je docela nenápadné, málem jsme ho minuli.

Za sebou máme necelé 4 hodiny pochodu, značka nás vede do doliny pod hřebenem hory Turnul Vartopel (2385 m), ve které cestu křižuje několik potoků. Ztrácíme 200 výškových metrů, ale vzápětí je zase nabíráme při výstupu do sedélka pod Vf. Capra (2484 m). Odtud je to k cíli u jezera Capra již jen kousek z kopce. Celá túra trvala necelých 6 hodin.

V jezeře je zakázáno se koupat. Já si jdu vyklusat na mohutně vyhlížející horu Vf. Vanatoarea lui Butenau (2507 m), zpátky se vracím okruhem přes Vf. Capra (2484 m) a sedlo, ze kterého jsme přišli, zpět k jezeru. Stany máme postavené, čeká nás ještě výlet do Bilea Lac. Přes Saua Caprei to trvá zhruba hodinu. Nakupujeme na tržnici základní potraviny - chleba, ovčí sýr, špek a kořalku a poté povečeříme v chatě u jezera.

Podrobnosti včetně jídelního lístku najdete ve fotoreportáži Přes "Tři kroky od smrti" k bivaku u Lacul Capra; Cabana Bilea Lac.

Do Saua Caprei ráno šplhají pouze ti, kteří chtějí nabrat vodu z potoka nad jezerem. Ostatní se sápou rovnou nahoru na hřbet, což je kratší a zároveň se nemusí lézt až na vrchol Vf. Izerului (2417 m).

Jdeme po hřebeni nad Ceausecovým tunelem k rozcestí pod Vf. Paltinului (2399 m). Já s Robertem na něj vystoupáme, Ivo s Čecháčkem se mezitím neúspěšně pokouší zdolat kyjovitou skálu hned u rozcestí. Děvčata odpočívají.

Podcházíme Vf. Laita a na Vf. Laitel (2390 m) po 4 hodinách chůze krátce obědváme. Pak pokračujeme ještě asi hodinu a čtvrt k jezeru Caltun, kde je refugiu. Na závěrečném sestupu k němu nás doprovází déšť a silný vítr, celý výlet nám trval necelých 6 hodin.

Noc byla deštivá a pěkně větrná. Jezero Caltun totiž leží pod takovou skalní podkovou. Když se přes ní valil vítr ze severu, tak to ještě šlo, jenže během noci začalo foukat komínem dlouhého údolí od jihu, kde leží rozlehlá vodní nádrž Lacul Vidraru, patrně velká zásobárna relativně teplejšího vzduchu. A to začlo teprve tóčo. Nádherně bylo slyšet, jak se vichr otáčí v té podkově nad jezerem, dělalo to húú až húúúúúú...., podle délky hučení se dalo určit, jak silný poryv o pár vteřin později narazí do stanu. Naštěstí všechny tři naše stany od nejmenované firmy začínající na J vydržely, akorát jsme se noc před nejnáročnější tůrou přes Negoiu a hřeben Serbotei moc nevyspali.

Více ve fotoreportáži Z Lacul Capra na Lacul Caltun.

Ráno se větry utišily a v sedle nad jezerem (po 36 minutách chůze) vidíme Negoiu. Míjíme obchvat Negoiu přes Strungu Ciobanului (po červeném kříži je možno dojít až k cabaně Negoiu). Asi po hodině dojdeme k odbočce do Strungy Doamnului (Dámská soutěska), což je delší, ale lezecky jednodušší varianta cesty do sedla pod Vf. Negoiu. Touto dámskou variantou se vydávají děvčata, zbytek výpravy míří ke Strunze Dracului.

Varování před obtížností této stezky se mi zdála přehnaná. Myslím, že se tudy dá v pohodě projít i v dešti, skála je jednoduchá se spoustou stupů a chytů. Těch pár převisů se dá zdolat i s batohem, popř. s pomocí všudypřítomných řetězů. Za necelou půlhodinu jsme nahoře v sedle, vydáváme se naproti děvčatům (přes hřebínek s bezejmenným vrcholem 2478 m). Vynášíme holkám batohy do sedla a vzápětí asi půlhodinu šplháme na Vf. Negoiu (2535 m). Celkově už jdeme tři hodiny 40 minut.

Z vrcholu, při sestupujeme do Saua Cleopatrei, kde odbočuje modrý trojúhelník k chatě Negoiu a červený trojúhelník dolů do údolí s vodopády Negoiu. Touto cestou posíláme děvčata, aby se vyhnula technicky údajně nejtěžímu úseku na Fagaraši, hřebeni Serbotei. Na červený trojúhelník navazuje značka žlutý pruh, která je měla dovést až pod vrchol Vf. Serbota (2331 m). Jenže holky minuly poněkud utajenou odbočku žluté, sešly úplně mimo značení a málem se dostaly až k vodopádům. Záchranná výprava do protisměru je přivedla asi po hodině 20 minutách. My předtím bez větších problémů prolezli nejexponovanějším úsekem naší cesty (za necelých 40 minut). Kdyby zapršelo, asi by to nejspíš trošku klouzalo, ale člověk tam má spoustu možností se držet, takže chybějící jistící lana jsme vůbec nepostrádali. Zvěsti, že se zde musí občas podávat batohy, asi vznikly proto, že v některých místech se prolézá úzkými průlezy mezi skalami, kde by třeba 60 cm karimatka vyčuhující z báglu mohla činit jisté obtíže, vždy však řešitelné bez cizí pomoci.

Kousek pod vrcholem Serbota odbočuje z hřebenovky modrý pruh k cabaně Negoiu (tato cesta má být za špatného počasí rovněž neschůdná). My sestupujeme do Saua Serbotei a přes Vf. Musceaua Scarii (2277 m) dorážíme po hodině a půl do Saua Scarii, kde se nachází refugiu, ve kterém chceme přenocovat. Celkově jsme dnes na cestě strávili asi 8 hodin.

Já si ještě jdu vyklusat po cestě kterou jsme přišli. Přeběhnul jsem si tam a zpět Vf. Musceaua Scarii, Saua Serbotei a otočil se až skoro u rozcestí s modrou. Cestou zpátky si přidávám ještě jednu bezejmennou dvoutisícovku (2261 m) těsně nad refugiem.

Před večeří jdu nabrat vodu do jednoho z potoků, pramenících kousek pod sedlem. Bohužel všechny jsou nechutně zaneřáděny odpadky. Vybírám si ne zrovna nejčistší, ale zato nejvydatnější z nich. Žádné zdravotní následky se naštěstí nedostavily.

Více ve fotoreportáži Přes Negoiu, hřeben Serbotei do Saua Scarii.

Ze Saua Scarii stoupáme 30 minut na Vf. Scara (2306 m). Po dalších patnácti minutách značka míjí odbočku k cabaně Barcaciu (značena červeným křížem), poté traverzuje pod Vf. Garbova (2188 m) a Vf. E. Ciortea (2419 m), kde občas použijeme i ruce, a nakonec začne klesat k Lacul Avrig, kam dorážíme po hodině a třičtvrtě chůze. Nad jezerem se tyčí Vf. V. Ciortea (2427 m).

Po kratičkém odpočinku stoupáme do sedla Portita Avrigului, pak pokračujeme přes Vf. Budislavu (2343 m) a sedlo Curm. Rosiilor a traverzem pod Vf. Surul (2283 m) až do Saua Surului, kde se rozloučíme s fagarašskou hřebenovkou. Po 2 hodinách cesty od Lac. Avrig, 3 hodiny 45 minut celkem začínáme klesat po červeném trojúhelníku do údolí směrem k vyhořelé cabaně Suru. K ní dorážíme po hodině a 45 minutách.

Od cabany pokračujeme dál po červeném trojúhelníku. Podle mapy má jít po hřebeni, ale šine si to spíše po úbočí. Plánujeme dojít někam k Vf. Comenzii a tam přespat poblíž potoka na loučce, kterou jsme si vyhlídli v mapě. Jenomže nic takového tam ve skutečnosti nebylo, neustále jsme šli lesem a kýžený hřbítek přešli. Když už nám bylo jasné, že jsme moc daleko a cesta uhýbá nesprávným směrem, objevila se pěšinka, která vedla do lesa na hřbet kam jsme původně chtěli dojít. Chvilku po ní jdeme a pak se rozhodneme zabivakovat na plošince kousek od nepříliš vydatného potůčku. Dnes jsme pochodovali skoro 9 hodin.

Ráno se snažíme podle mapy a busoly trefit správné údolí, která nás dovede k vesnici Racovita. Povedlo se to, protože náš odhad polohy byl správný. Do Racovita dorážíme asi za 2 hodiny a další hodinu to trvá na nádraží. Téměř hned nám jede osobák do Sibiu.

Více ve fotoreportáži Sestup z hor přes Lacul Avrig a refugiu Suru do Racovita.

Sibiu, další krásné historické německé město se zachovaným opevněním, měla původně být jen krátkou zastávkou před nástupem do vyhlídnutého rychlíku směr domov. Bohužel na nádraží se dovídáme, že místenky i lehátka v tomto povinně místenkovém vlaku jsou vyprodány, a podobně jsou na tom i všechny nejbližší následující spoje. Volno je až v Pannonii zítra v poledne z Mediasu.

Rázem máme spoustu volného času, rozhodli jsme se, že si projdeme Sibiu a pak se posledním vlakem přesuneme do Mediasu. Za tmy projdeme Mediasem, vybíráme si směr do kopců, podél hřbitova. Přespíme pod širákem těsně za posledními staveními města.

Více ve fotoreportáži Sibiu.

Ráno se těsně vedle nás pasou krávy, my vstáváme a vracíme se zpět do centra podél hřbitova, na který proudí davy lidí (docela dost taxíkem). I zde kupodivu nacházíme zbytky středověkého opevnění, my ovšem nejprve dáváme přednost konzumu a v Bille nakupujeme vzorky rumunské zemědělské produkce na cestu i pro doma.

Po nákupu se snažím alespoň proběhnout město. Opět úzké uličky a ohromný evangelický kostel. Zrovna tam probíhá svatba (Ivo vyfotil, stejně jako další fota z Mediasu).

Nasedáme do rychlíku Pannonia. Je sice povinně místenkový, ale naše místa jsou obsazena, musíme si je vybojovat. Vypadá to, že jsme včera zbytečně vyměkli, možná bychom se do Budapešti dostali i bez místenky a už jsme mohli být doma. Takhle se kodrcáme podivným mezinárodním rychlíkem, který staví na každé mezi a má jedinou výhodu - jede až do Prahy. Naše společná cesta končí v neděli ráno na hlavním nádraží.